Pařeztour Chřiby 2012
Jak je již léta zvykem, my – Pařeztouráci - střídáme slovenské a české túry. Po předloňské túře v Bílých Karpatech a loňské v Pieninských skalách jsme se rozhodli (Pařez), že začneme opět na Slovácku. 3.8.-11.8.2012. Aspoň že bude teplo. A taky bylo. Oproti předloňské Strážnici nás nežrali komáři, naštěstí. Teplota se však blížila ke 30°C. Bylo slunečno po celou dobu vandru, jen dvakrát v noci pršelo a jednou ve dne (poslední den). Prošli jsme s batohy na zádech skrz Chřiby od Bukovanského mlýna na Kyjovsku až po větrný mlýn u Velkých Těšan na Kroměřížsku. Nachodili jsme přitom 102 km. Ti, kdo bloudili- tak více. A nebyli tomu rádi.. I oficiální zkratky Pařeztouru skrz les se většinou ukázaly jako prachsprosté prodlužky. Lépe je držet se značených cest. Od jihu na sever nám cestu lemovaly starodávné kamenné patníky. Podle panství by to mohlo být – milotické, to bylo nejjižněji po cestě na Malou Ostrou, pak koryčanské, buchlovské, velehradské a napajedelské na Budačině (HM, HK, HB, HW nebo CW, HN). Kamenů s různými značkami je v lesích Chřibů opravdu hodně, ale málokde se dozvíte o jejich významu. Výjimka: modrá – nová – tur.značka ze Salaše u památníku partyzánů - na vrchol Brdo – vyčerpávající popis.
(- mezitím v roce 2018 dostala svou novou turistickou známku za stezku Po hranici a zmapování kamenných hraničníků partička dobrých lidí, TZ se dá koupit v Kyjově, spoustu informací i fotek hraničníků adresa webu: http://pohranici.com/index.html )
V době nevalného hospodářského růstu uvítala většina Pařeztouráků blízkost a levnost chřibské destinace. Spaní v lese bylo zadarmo, voda tekla z pramenů zadarmo, jen to jídlo či energetický nápoj jsme si museli koupit, což nebylo vždy jednoduché, ale co není v obchodech, tak aspoň něco se dá koupit na baru v hospodě. Zvlášť oblíbený byl mix piva a limonády různých značek, německy: radler. K tomu tatranky nebo red bull. Jídlo bylo v chřibských restauracích výborné a bylo každý den, pravda, někdy jsme tomu museli přizpůsobit trasu. Když to člověk srovnává se Slovenskem, kde je vůbec těžké najít restauraci v jinak krásných horách a turista musí spoléhat na sebe a svá bedra… Na Slovensku se mnohé pro turisty změnilo k horšímu, na Moravě k lepšímu. I o tom jsme se bavili, neboť nás čeká příští rok Slovenský kras. Ale pojďme už popořádku, krok za krokem, procházet chřibské lesy - tož to bylo tak:
Sraz byl volen na jižní straně Chřibů, ve městě Kyjov. Vlakem sem dorazilo za parného slunečného dne deset Pařeztouráků: Pařez, Lojza, Tonda, Ondra a jeho manželka Katka, která byla jednou ze tří nováčků, další nováček Josef neboli Pepa, Barča, Ida, Maruška a Mája. Tady se potkali se Síbříkem, Juřicou a Lubošem. Dali jsme si čísla, abychom se nepoztráceli a také abychom si mohli koupit společný lístek do autobusu do Bukovan. Starý kmet, kterého jsme potkali na autobusáku, a kterému jsme museli otevřít pitíčko v umělém sáčku, nám doporučoval stále fotit, Chřiby jsou moc pěkné. Ale to my víme. Prý tam chodíval značit cesty. Že by to byl děd Chřiboděd?? V Bukovanech jsme stihli navštívit Bukovanský mlýn. Uvnitř ve stylové restauraci bylo narváno, fakt, asi 100 lidí tam večeří. Okolo domky jak ze škatulky, dokonce drobná domácí zvířena. Rozrůstá se to tady. Středobodem bukovanského areálu je Mlýn, který vlastně mlýnem není, nýbrž výstavním prostorem a rozhlednou z roku 2004 – tam jsme tedy vylezli a pozorovali jižní Moravu a jižní cíp Chřibů, kterak je spojený s pásem Ždánického lesa, opodál vrchol s vysílačem Babí lom (417 m.) S Tondou jsme se bavili o kopci Kobyla u Bratislavy, asi 110 km vzdáleném, byla by to naše cesta narovnaná v následujících dnech. Náš cíl po sto kilometrech motání se po Chřibech je však mnohem blíž – vlaková zastávka Šelešovice u Kroměříže. Po prohlédnutí exponátů selského života v minulých staletích a modelu tvrze ze sousedního Nechvalína jsme slezli dolů a zaplatili. Do hospody se nám nechtělo, protože obsluha měla plno práce se zájezdem. Sešli jsme asi jeden kilometr do Bukovan a tam jsme narazili na Starou hospodu. Ta byla trochu oprýskaná a zahulená, ale na dvoře, kryti vojenskou maskovanou vlnou jsme se dobře najedli a napili. Na čepu byly Svijany 10° a jídla menších porcí za pár peněz. Tu jsme se nechtěně zdrželi a už nastala tma. Co včíl? Prvním úkolem bylo najít červenou značku v horní části Bukovan, ona spojuje dva sousední celky Ždánického lesa a Chřibů. I když byla černočerná tma, značku jsme našli a poměrně přesně vyrazili správným směrem k sousedním Bohuslavicím. Za zvuků vracejících se kombajnů ze žní rozděláváme svá obydlí mezi ovocnými stromy. Obloha je krásně zaplněná hvězdami, některé z nich padají. Pepa vytáhnul dalekohled a flašku vína a pozorovali jsme krátery na Měsíci a také světýlka v nedalekém Kyjově. Pak jsme šli spát. V noci se kolem sadu prořítila velkou rychlostí různá vozidla. Ráno nás definitivně vzbudil traktor, který přijel zorat sousední pole po žních.
Tož jsme vstali a šourali se dolů do Bohuslavic u Kyjova. Zde před strmým stoupákem po červené do Chřibských hor, jsme se mohli ještě posilnit potravinami v Coopu. Radler šel na dračku.. U sousedního domu se chystala svatba, nic nám však z toho nekáplo. Bohužel už zde nám někteří Pařeztouráci zamávali, jako že už půjdou, ale neviděli jsme se s nimi po celý den a nebýt mobilů, kdoví, jestli vůbec… Byl to Tonda s Petrem Juřicou a posléze dvojice Katka s Barčou – všichni suveréni, samozřejmě bez mapy. Kvůli zmatenému značení nad vlakovou zastávkou v Bohuslavicích jsme se tam motali všichni, ale místní paní nám poradila správnou cestu. Slunce začínalo pěkně pařit. Na loukách z nás teklo, ale byl hezký výhled na Ždánický les, potom jsme už zalezli vedeni červenou trasou do stínu chřibských buků, dubů a habrů. Zdolali jsme Lenivou horu 463 m. a za ní hledali vojenský bunkr. Chtěli jsme mít mši svatou někde tady. Protože jsme chtěli počkat, až budeme kompletní, tak jsme šli dál, ale nic z toho. Pepa s Ondrou začali sbírat hřiby a občas slavili úspěch. Holky Maruška s Idou se na slunečné mýtince opalovaly. Stejně tak hadi a ještěrky. Síbřík zkoumal patník z roku 1770 se symboly HM a HK. Po vylezení na hřeben hor zavládla pohoda.
Došli jsme na rozcestí pod Malou Ostrou 480 m. Tady na nás měly čekat ony dvě dvojice. Ale nečekaly. No, nic, plán byl sejít z červené dolů do Pastvin u Čeložnice, kde bychom se měli setkat v hospůdce s bratrem Vojtěchem, který se k nám chce přidat. Tož jsme začali slézat a nacházet ještě více hřibů, neboť jsme byli mimo oficiální turistické stezky. Mája z nich měla nazdobený celý batoh. Ondra obětoval celou igelitku.. U studánky Kolomaznice jsme se občerstvili kvalitní vodou a pojedli něco špeku, jenž nabízel Pepa. Na rekreační komplex Relaxx to už nebylo daleko. Je tu plno dětí a hlavně děvčat, která snad každou půlhodinu tancují Zumbu nebo něco takového. Bohužel, malý bazének je jen pro ubytované. Tak se schováváme pod stříškou zahradní restaurace a čekáme na Vojtěcha. Toho musí přivézt Alfi z Moravského Písku. Čekáme tu několik hodin, už jsme dost vypili (Starobrno 11°, Kofola), pojedli (Čeložnická rozhledna – Síbřík), procházeli se, i zdřímli si. Zatímco Ondra se stále snaží navigovat přes mobil Katku s Barčou, jak najít Relaxx, tak Tonda s Juřicou rovnou volají z Čeložnice Lojzovi, že nás nemůžou najít. Pravdou je, že to nebylo na turistické trase a žlutá značka, co šla nejblíž (asi 0,5 km) vedla jen skautským táborem. Navýšené kilometry Ondrovi Katka pěkně spočítala, ovšem až na Zavadilce. Relaxx našim čtyřem přátelům zůstal po celé odpoledne skrytý. No jo, nejsme v Praze a nejezdí tu metro. Ale s tím měl každý počítat. Naštěstí to Katka překousla a už ani Ondrovi nenadávala a držela se radši Pařeza, stejně tak Barča. Jen Tonda občas zariskoval předbíháním, ale vždy tak, aby byl na doslech. Byla to dobrá poučka do života.
Vojta nakonec přijel a přijal pořadové číslo 14. Vystoupali jsme z Relaxxu skrz skautský tábor u potoka zase do kopce tentokrát po žluté značce na hlavní hřeben. Podvečerní slunko začalo kouzlit dlouhé stíny v lese. To jsou nejkrásnější okamžiky, o které se okrádá ten, který nikdy v lese nespal. Došli jsme na Zavadilku, což je křižovatka cest (všechny 4 barvy) a osada s pramenem. Odsud je to kousek nejen do Čeložnice, ale i na druhou stranu do Jestřabic či Koryčan. Tady domluvil Pepa spaní u jedněch místních trampů. Přímo na baráku měli napsáno: Zavadilka – lesní chata. Rozdělali oheň a vesele se bavili. Pepa přichystal houbovou baštu v kotlíku. Mohli jsme vařit a spát kolem domu na posekané trávě, někdo ve stanu a někdo pod širákem, ale Lojza tuto noc spal pod širákem snad v líhni klíšťat, protože našel na svém oplácaném těle 12 klíšťat!! Večer byla ještě mezi stany mše svatá. Noc opět téměř tropická.
Teprve třetí den Pařeztouru se má naše skupina doplnit o poslední členy. Setkání s nimi je plánováno na Hoře svatého Klimenta, někdo píše Hradisko svatého Klimenta, my domácí říkáme: Klimentek. To bude až odpoledne. Vezmeme to trochu oklikou. Ještě trochu stoupáme na rozcestí Koryčanská cesta 496 m. – tady je pěkné kryté posezení a socha sovy a zde odbočujeme doprava na Koryčanskou kapli a Bradlo, což je nejjižnější „pětistovková“ hora Chřibů. U Koryčanské kaple trochu svačíme, Luboš zkoumá nedalekou Rozštípenou skálu, Pepa uklízí v kapli a zjišťujeme, že obrázek Cyrila a Metoděje v kapli je jiný, nový, propracovanější. Tady se scházívali poutníci na pouti do Koryčan. Síbřík vytahuje ponožkovicu a koštujeme, no, je silná! Slivovica, chráněná v ponožkovém obalu. Do pamětní knihy u kaple se zapisujeme a vyrážíme na skalnaté bradlo vrcholu Bradlo 543 m.n.m. Tady se taky zapisujeme do vrcholové knihy. Mimo jiné je tu památník havarovaným letcům z roku 1952. Potom pokračujeme dál po místním značení turistů z Vřesovic, a to směrem k Zůbkově studánce. Po strmém sešupu a začínajícím poledním hicu se chceme osvěžit, ale bohužel voda nevytéká.. Také nás trochu zarazilo, že místní značení si nevšímá lokality bývalého hradu Ranšperk, neboli Hradiště Vřesovice. Neriskujeme bloudění v neznačeném terénu a pokračujeme dál, směrem na rozcestí Pod Koryčanskou kaplí. I tady je útulný přístřešek, dnes nás chrání před sluncem. Je zde také zrezivělá sekera a kus řetězu.
Pak přece trochu riskujeme a jdeme po neznačené cestě, směrem na Klimentek. Cesta se ztrácí v listí, ale to nám nevadí, směr máme. Ocitáme se na silnici Osvětimany – Koryčany a to už víme, že jsme Klimentku blízko. Čeká nás ještě dost namáhavé stoupání, zvláště v tom odpoledním vedru, tady si uvědomujeme, že Klimentek je též Hradisko, využívající strmého svahu jako hradeb. Z druhé strany to tak strmé není, tady přistavěli ochranné valy ručně. Klimentek 460 m.n.m. je dobyt! Jeden z hlavních cílů Pařeztouru a sběratelů turistických známek. Čeká tu překvapení – měl přijet sám Gunguliš, ale on si vzal na cestu přítelkyni Jitku, odhodlanou, s batohem, no tak posílat domů ji nebudeme, uvidíme.. Síto těžkých cest, orientačních zmatků a špatného počasí, proseje zájemce o pařeztoury jako pšenici. Jitka je třetím nováčkem, po Katce a Pepovi. Musím říct, že všichni zvládli vandr suprově a bez problémů. Jitka to měla ulehčené tím, že se od Tomáša Gunguliša nehla na krok a tak ani nemohla někam odběhnout a zabloudit. Zatím však čekáme na mši svatou, která je vyhlášená boršickým farářem na patnáctou hodinu. Lidé přibývají jen pozvolna. Kdo už neměl vodu ze Zavadilky, tak si šel načepovat ke svatému Gorazdovi pod Klimentek. Někdo i pral zpocené věci. Není se čemu divit. Pařez vyschlé pařeztouráky uklidňuje slibem dvou koupališť a jedné hospody. Poté uléhá ve stínu statného buku vedle spícího bratra Vojtěcha a do začátku mše svaté nechce být rušen. Přede mší svatou nalézá na ruce klíště, ale to se jen prochází a nejeví známky savosti. Naopak Lojza tento den nalezne své 18.klíště, pravděpodobně ještě z věcí od Zavadilky.
Na mši svatou se nakonec sešlo asi 50 lidí, vylézali z různých koutů na hradisko jako před stovkami let staří Slované. Přišel také jeden kněz, páter Zelinka z Buchlovic, u kterého jsme měli věci při „Pařeztouru Vizovické vrchy 2006“ na faře v Otrokovicích. Hlavním celebrantem byl Bratr Vojtěch a měl dva koncelebranty magistry, nikoliv však lékárníky. Mše pod širým nebem a obrovitými korunami buků byla asi nejhezčí na celém vandru. Bylo zde také spousta přátel z Boršic a okolí. Když jsme pak pokračovali dál po žluté značce, tak nás dokonce neustále předbíhal jeden zavalitější manželský pár s kočárkem a malými dětmi. Ať jsme dělali, co jsme dělali, nestačili jsme jim… No nic, máme svou stabilní rychlost… To je jistota. První koupání v Klimentském rybníku však nevyšlo. Prý je voda jen pro ryby. Bylo jich tam vidět skutečně spoustu. Ovšem Pařez si vzpomíná, že tu před pár lety s jirkovskými dětmi vesele dováděli a nikomu to nevadilo. No, nezbývá než doufat, že druhá vodní nádrž bude ke koupání, i když na vlastní nebezpečí. Byla to vlastně nádrž pro zimní období, kdy je třeba vyrábět umělý sníh a zasněžovat osvětimanskou sjezdovku. Cedula na břehu zněla jasně. Tak jsme tam skočili.
To místo zaslíbené byl Srub pod osvětimanskou sjezdovkou. Je to krásná dřevěná stavba. Trochu jsme se báli, že v neděli navečer už tam chcípl pes, ale kdepak. Lidí plno, takže bylo otevřené přes zavíračku. Pojedli jsme, poseděli, mezitím si odběhli vykoupat se, a ti inteligentnější dobili mobily. Po zavíračce někdo přespal u Srubu pod přístřeškem, někdo na břehu vodní nádrže. Druhý den otevírají až v 11:00, což je znamení, že se máme po ránu pakovat. Tentokrát už s Gungulišem a Jitkou, kteří dostali čísla 15 a 16 vyrážíme – v plné polní - do chřibských lesů. Teplota je však spíše na koupání a slunce z nás opět ždímá vzácné tekutiny. Musíme trochu změnit plán, abychom se úplně neumořili. V plánu bylo vylézt strmý kopec mimo cesty, někdy po čtyřech a najít v mapě neoznačené skály, především Zikmundovu. Toto Pařez zrušil a šlo se rovnou po mírnější a značené cestě lesem na Kazatelnu. I tady začalo bloudění kolem Ocásku, ale naštěstí jsme se na Kazatelně potkali. Kazatelna 518 m.n.m. je skalní útvar s lidským opracováním. Pepa vyfotil boční stěnu skály tak, že tam člověk může spatřit lidskou tvář. To je zajímavé. A krásný je odsud výhled na Cimburk, Koryčanskou přehradu, Střílecký hrad (zarostený) a na širé lesy Chřibů.
Pod Kazatelnou je studánka U mísy, kde jsme se u vydatného pramene rádi omyli a nabrali pitnou vodu. Dle tradice tu svatý Metoděj křtil Slovany, když předtím na Kazatelně kázal. I když je pondělí a vedro na koupání, potkáváme hodně turistů a dětí z táborů, např. jen „červených“ se přehnalo kolem Mísy na 40 osob. A tak si říkáme, zdali nám něco nechají z občerstvení na hradě Cimburk? I přes tyto úvahy jsme ještě v klidu sloužili mši svatou ve stínu chaty poblíž Mísy a sušili vypraná trička atd. Někdo tu po mši zůstal a využil vody k vaření dehydratovaných jídel. Ti co byli sami dehydrovaní radši pospíšili k Cimburku. Díky Bohu se nejhorší obavy nenaplnili. Pivo, sice lahváč, se dalo koupit hned u kasy a bylo zde i posezení. Věci nám obětavě hlídal Pepa. Točené pivo značky Vyškovské se dalo koupit na nádvoří opravovaného hradu. Jenom nemnoho vedoucích od „červených“ popíjelo zlatavý mok, zatímco dětičky prohledávali hrad a hledali soutěžní lístečky. Ovšem po prohlídce opravovaných zřícenin a po posezení u piva jsme se rozhodli pospíšit ke koupališti.
Možnosti cest byly dvoje. Kratší a rychlejší po asfaltce, kde ale jezdí auta. Tu volila většina. Alternativní byla cesta po zelené kolem Pečínkovy skály přes Vršavu 500 m.n.m a Zdravou vodu. Víceméně bez aut. Ti co šli první cestou byli na koupališti brzo, někteří stihli zajit i do Koryčan koupit potraviny. Ti druzí se poztráceli doslova za rohem Cimburku a Pařez je musel dlouho shánět. Pak však jeho navigační um selhal a minul Zdravou vodu s kaplí a pramenem. Tož to bude pro příště. Tato skupina přišla poměrně pozdě, ale koupání ještě stihla (to bylo do 19:00 hod.) a navíc měla vstup zdarma. Vlastně byla ještě třetí skupina a to byla Mája, ta chtěla jít se skupinou přes Vršavu, ale nakonec to obešla ještě větším obloukem přes Koryčany. Občerstvení na koryčanském koupališti se skládalo z pizzy a párku v rohlíku. Ti, kdo přišli dřív, měli i smažený sýr. Lojza si však stěžoval, že s nimi bylo naloženo se lstí a že byli okradeni. U koupaliště by se dobře bačovalo, bohužel v osm zavírali úplně a tak jsme se zvedli, museli kousek popojít a najít nocleh. Hrozivé mračna se sice napoprvé ztratila někam k Brdu, ale teď se kupila znovu a i vzduch byl dusnější.
Cesta stráněmi po modré značce byl malý závod s časem. Jednak se stmívalo a jednak se blížila bouřka. Maximálně by se dalo jít do devíti večer a to jsme také chtěli. Dříve to chtěli zapíchnout mezi ovocňany Vojtěch s Lubošem a Síbříkem, později určil Pařez místo na přerostlé louce Pod Chlumem. Nakonec nás Tonda nalákal až na horní louky pod lesem Na Pahrbě na kótě 460 m. Sotva jsme rozdělali stany, začalo pršet, místy krupobití, a bouřka. To se v noci opakovalo. Ráno tam procházel myslivec s mlsným psem, a ten říkal, že tam mají trempové poblíž někde boudu. No, ale naštval nás tím jenom trochu. Stejně se nám spalo dobře, až na Pepu a Tondu, kterým myši rozkousali trička. Ondrovi se myši pustili do turistického salámu. Po třech dnech veder a tropických nocí spadla konečně teplota a my začínali ožívat.
To se projevilo také tím, že na Stříleckém hradě byl Pařez jedním z prvních. Střílecký hrad 522 m.n.m. dostal novou informační ceduli, přístup je jiný, výhled zůstal fantastický a nedaleko po modré je Ctiborův dub, sice mrtvý, ale zachovalý vysoký pahýl 500-letého pamětníka. Škoda, že se o tento hrad nikdo nestará. Od Stříleckého hradu jsme šli zkratkou, která byla opravdu zkratka – lesní cestou na Stupavu a vylezli jsme přímo u zahrádky restaurace Akvárko, kde smažili sýr a jiné pochutiny. No to jsme nemohli odolat. Výběr jídel slušný. Dnes nás předběhli cyklisti a celé jejich stádo se ládovalo, takže jsme museli chvíli na svou porci čekat. Znovu si říkám, že toto by na Slovensku, vyjma Tater a Bratislavy asi nešlo. V úterý, všední den, na malé vsi, si dává oběd asi 70 lidí, náhodných turistů asi z poloviny. Neuvěřitelné. Jsem hodně zvědav na příští ročník ve Slovenském krasu… Tonda utíká do potravin pro chléb, a koho nepotkal? Našeho známého pařeztouráka Pavla Princa. No on tam má chatičku. Posilnili jsme se kvalitně, abychom vzápětí zdolali svah sjezdovky na Stupavě. Ačkoli je slunečno, nejsou to už ty třicítky, co včera, takže pohodička. Louka na sjezdovce a i nad ní je velice pestrá a hraje všemi barvami. Jo, kdysi jsme podobnou lezli- na Kubínskou holu, ale to byl masox…
Z vrcholů louky Vrše 472 m.n.m. je vidět v dáli hrad Buchlov 510 m.n.m. Turistická značka k němu nevede a tak využíváme starou asfaltovou cestu, která se vine podél současné E50. Auta a tiráky slyšíme celého půl dne, když nakonec přecházíme tuto autostrádu a dostáváme se do klidných lesů a sadů kolem majestátného gotického hradu Buchlova. Tady lesa ubývá, slunce uplatňuje svou moc a tak jsme rádi, že si dáme žejdlíka v hradní hospodě U Hanuša. Stíháme s výpravou vylézt skrz hrad na jednu ze střech, která slouží jako vyhlídka. Z ní vidíme sousední kopec s kaplí svaté Barbory a v dáli rozhlednu na Brdu. Na druhé straně jsou vidět Buchlovice se zámkem, Uherské Hradiště a Boršice, rodiště mnoha pařeztouráků. Na jednom nádvoří je soudní stolec i se sedátkem pro odsouzeného, hned vedle roste „lípa neviny“. Na hradě mají také vinotéku, do které nás pozval Bratr Vojtěch. Ve věži Andělka je možnost koupit suvenýry a turistické známky. Pařez si tu koupil černé tričko s Buchlovem. Na to kontruje druhý den Tonda, Síbřík a Vojta koupí zeleného trička s Brdem a třetí den Pepa s modrým tričkem Velehrad. No, ale že nám to pasuje?
To nebylo všechno. Pod hradem nastává žranice v restauraci u Špalka. Uzené koleno, klobásy, křen, pivo jak křen, hořčice, no paráda. To vše objednal bratr Vojtěch. Takto posilněni by někteří už zde chtěli spát. Pařez však ví, že dnešní počet kilometrů ještě není dovršen, a tak za soumraku procházíme lesy kolem hospodářského statku Zikmundova a končíme na louce u Buchlovského kamene 535 m.n.m., dávné to hraniční mohyly. Musíme ovšem odehnat stádo ovcí, které se tu motá, ale odchází… a ráno zase přichází. Z této louky u Buchlovského kamene je krásný výhled na jih Chřibů, pohoří s Ocáskem a také hrad Cimburk. Ráno máme mši svatou na krytém odpočívadle. Dnes nás čeká dobytí nejvyššího vrcholu Chřibů – totiž Brda, 587 m.n.m.
Vydáváme se na cestu postupně, jak se komu podaří dosnídat. Sraz je na Vlčáku. Brzký ranní les okouzluje opět svou hrou světel a stínů. Tato cesta je nejkrásnější na celém Pařeztouru. Především svým klidem. Přes pár zmatků se značkou, která náhle odbočuje ze silnice, se všichni na Vlčáku setkáváme, a nejen my, ale i cyklista a pařeztourák Zbyněk, který nám přivezl ze Starého Města víno v pet lahvích, ale domácí! Tak se posilňujeme. Někdo musí pro vodu, najde ji opodál ve Vlčí studánce, směrem na Cetechovice. Posilněni dobrým vínem vyrážíme dobýt vrchol Brdo a není to žádný problém. Je zde vylepšení: prodejní stánek vedle rozhledny. Tady kupujeme trička, kávu, pivo v plechu, vstupné a turistickou známku. Ondra ji potřeboval do série. Vystupujeme na jedinou kamennou rozhlednu, postavenou po komunismu na Moravě. Je odsud skvělý výhled na Buchlov, Cimburk, ale také na Hostýnské a Vizovické vrchy. Je vidět Kroměříž a Olomouc.
Tonda se na Brdu dopustil zmatku. Odnášel Pařezovi objednanou a zaplacenou kávu a sobě taky, ale nezaplatil ji. Vyděšený prodavač se vyřítil z budky a volal: zaplaťte pane, nemáte ještě zaplaceno! Myslím, že prodavač byl trochu hysterický. Kam by unavený pařeztourák běžel, když sem sotva dolezl? No a metro ani tramvaj tu nejezdí. Zatím. Když jsme se na Brdu vydýchali, začali jsme hledat modrou značku, která by vedla na Salaš. A vskutku- Luboš ji našel, je to strmá cesta, ve většině map není, ani na Brdu. Vychází z červené, která Brdo obchází po vrstevnici. Zato je dobře doplněná o informační tabule k místním zajímavostem. Po ní jsme sešli na památné místo, kde byli popraveni občané Salaše za pomoc partyzánům. Tady nás čekal cyklista Zbyněk a navedl nás směr Hostinec na Salaši. Po cestě bylo na zahradě domu také jakési občerstvení, měli tu Regent, dali jsme jedno a brambůrky. Skončili jsme tedy v Hostinci na dolní Salaši. Po zásluze jsme se nadlábli a před soumrakem šli hledat místo na spaní. Našli jsme ho u vodní nádrže na Bunčovském potoku. Kdo chtěl, tak se okoupal, někteří se museli povzbudit slivovicou. Pak se hráli boje ve vodě: Pařez a Vojtěch proti Lojzovi a Pepovi. Olympijské medaile získala prvně jmenovaná dvojice. Pak se šlo spat. Kdo nemohl, zašel si ještě na zprávy z Olympiády do salašského hostince.
Poslední společný den všech 16-ti pařezů. Ráno si někdo dal koupel v salašském rybníčku. Pak jsme jeli busem 5 km na Velehrad. Navštívili jsme klášter sester cyrilometodějek a mohli jsme si usušit mokré věci u nich na zahradě. Kněží pro sestry sloužili mšu (Vojtěch, Mirek, Lojza), Barča hrála na varhánky, Mája zpívala žalm a všecí dostali najíst. Bazilika se opravuje. Lapidárium zavřené. Tak jsme šli do cukrárny. No a tady jsme poprvé narazili na místní pivo – uherskobrodské – Patriot. Okoštovali jsme. Bohužel jsme Frantu Ingra nezastihli. Popošli jsme na Modrou, kde mají zajímavý skanzen z doby Velké Moravy. Kdo chtěl, mohl si to prolézt. Ostatní číhali v slaměném stínu a popíjeli míchaný nápoj: pivo s medovinou. Velmi chutné! Rozloučili jsme se s Katkou a Barčou. Ty odjely busem do Starého Města a rychlíkem Velehrad do Prahy.
Po zpáteční cestě busem na Salaš, jsme vyrazili opět kolem rybníčku- ale dál na Zlackou studánku a ještě dál až na Bunč. Tady mají na stěně krásnou malbu Chřibů i s vrcholy a popisy. Jak potvrdil číšník, je to základ pro pohlednici 3D, ty ale bohužel vyprodali. Trochu jsme se občerstvili. Mají tu skvělou kyselicu. Dnešní kulturní zastávka na Velehradu nám připomínala nedělní atmosféru. Přesto ještě za soumraku pokračujeme dál pěšinou na Roštínskou kapli. Zase: večerní cesta se zapadajícím slunkem, nádherná. Tady u kaple Panny Marie se modlíme večerní Angelus Domini. Je zde voda k nabrání. Mnozí ji využívají a vaří večeře i snídaně. Petr Juřica našel pěknou louku poblíž kaple. Tady rozbíjíme tábor. Ráno na svahu louky sloužíme mši svatou a i koně se přicházejí podívat. Asi podobnou slávu neviděli od roku 2007, kdy byla kaple opravena a znovu posvěcena. Málokdo však ví o zkratce, která stoupá kolem kaple na rekreační oblast Kamínka. My tuto šanci bereme vážně a už nás tam mají a dáváme si dopolední kafe. Mája zkouší různé houpačky a prolézačky. Plánujeme dnešní cestu.. Musíme stoupat na Bunč, to chce hodně sil. Tak si přidáváme jednoho kozlíka. Celý kemp i restaurace je ve vlastnictví společnosti Rudolf Jelínek. Je udržovaný a je ze dřeva. Odpadkové koše jsou ve formě sudů na kvas. Všude jsou velké archivní fotky z výroby lihovin. Když jsme si všechno prohlédli, stoupáme na Bunč, ne po včerejší turistické, ale po jednodušší – cyklistické trase. Pepa se holedbá, že získal razítko s opravdickými kamínkami. Už jich má hezkou řádku. Kolem Bunče zase přibývá bukových velikánů a Bohu dík, že to tu ještě nevykáceli. Na Bunči zastavujeme jen krátce.
Našim hlavním cílem jsou dnes Komínské skály, nejsevernější a nejvýchodnější pětistovková hora Chřibů. Tady bych doporučil vytvořit novou trasu: od Bunče přes Jílovou 544 m. (vysílač) a dál podél silnice až pod Komínky. Bohužel musíme po silnici. Na vrchol Komínské skály 521 m.n.m. se leze občas po čtyřech. Zato uvidíte krásně na severní Slovácko a na hrad Buchlov. Ve skále jsou vytesány schody, údajně pro následníka rakouského trůnu Ferdinanda d´Este, který zde byl na návštěvě. Když to tam prozkoumáme, pokračujeme skalním hřbetem s názvem Záskalí. Cesta je náročnější. Jelikož se dnes musíme rozloučit s Gungulišem, Jitkou i Juřicou, je třeba odbočit přes les a potok do vsi Kostelany. Ještě než jim pojede bus, tak posedíme v populárním Ranči Kostelany. Mají tu koně a také kovbojské představení. Vzhled hospody je super, jídlo taky.
Z Kostelan nás vede zkratka do Kudlovické doliny. Chvílemi jdeme po trase, značené pro koňáky, nakonec se ocitáme u hospody, teda asi bývalé hospody.. Nejsmutnější zážitek z Chřibů: Rozsypalova chata v Kudlovické dolině a celý kemp je uzavřen! Na jak dlouho??? Kousek od areálu však stále teče pramen chřibské vody. Nad ním je obrázek Panny Marie. Vodu nabíráme a odcházíme. Naším cílem je nyní Budačina. Jenže na zelené značce nacházíme bývalý pískovcový lom a uprostřed něj krásnou útulnu pro lyžaře. I když nejsme lyžaři, chceme se tu zabydlet. Jen Tonda chce jít dál. Myslíme, že ten jeden kilometr můžeme klidně dojít zítra. Sneseme nějaké dřevo a zapalujeme v ohništi pořádnou vatru. Vojtěch zavolal Zbyňovi a ten pohotově přijel autem a přivezl zásoby vína. Tak zpíváme a hrajeme na kytaru až hluboko do noci. Občas poprchá. Ráno se rozpršelo hodně a nemíní přestat. Přece jsme si měli tu Budačinu prohlédnout včera? No nic, tak aspoň snídáme, pak sloužíme mši svatou, ale pršet nepřestává, naopak, začíná střechou víc a více zatékat, takže nad mešními věcmi musíme rozprostřít karimatku.
Poslední den vandru si vybral všechno špatné. Ale nám to bylo celkem jedno, ani bychom nevěděli, jak se ovládá pláštěnka a co to je mokro v botech. Ráno to ještě šlo. Prolezli jsme skalní útvar Budačinu, která má v sobě jeskyňku, ve které kdysi bydleli zbojníci. Více si přečtete přímo na místě. Zapsali jsme se do pamětní knihy a mažeme dál – směr Tabarky. Naše poslední značka je modrá, vede nás k bývalému hostinci na rozcestí Tabarky a po odbočce ještě k velkomoravskému mohylovému pohřebišti. Ještě se tu v mnoha desítkách hrobů dají najít poklady. I když teda ve srovnání s pohřby ve Starém Městě, jsou tyto poměrně chudé. Za hustého deště míjíme dřevěný altánek na Tabarkách, tam bychom se stejně všichni nevešli. Jdeme s určitou naději do vesnice Vrbka, kde by mohla být hospoda. Po dvou kilometrech v dešti a větru jsme pěkně mokří, ale hospoda už patří minulosti. Na autobusové zastávce se převlékáme a svačíme. Kolem jezdí auta na další svatbu, no jo, sobota se sešla se sobotou…
Na zastávce nás opustil Síbřík. Přijedou si pro něho z Boršic. Nás 10 zbylých pařeztouráků pokračuje v mírném dešti na poslední cíl výpravy: větrný mlýn u Velkých Těšan. Když tam přicházíme, přestává pršet a je krásně vidět na jižní Hanou – na Kroměříž, Hulín, Hostýnské vrchy, Moštěnické kopce, Zlín a Otroky. Pan průvodce nám ve mlýně všechno pečlivě vysvětluje. Tady se mlelo, dokud žil mlynář Páter a ten byl zabit Němci v koncentráku za pomoc partyzánům. Od té doby je z mlýna muzeum, ale rodina vlastně pořád koná průvodcovskou službu. Většina zařízení je původní a dřevěné. Ptáme se, kudy dál do Šelešovic na vlak? No byla by tu zkratka, ale pokud chcete hospodu, musíte napřed do Velkých Těšan, tak jsme si to prodloužili, ale hospoda byla zavřená. No nic, na vlak je to asi 2 hodiny chůze, říkal místní pán, ale my jsme to zvládli za 1 hodinu a nějaké drobné. Navíc 2 km před Šelešovicemi u sochy svaté Anny, jsme dovršili 100 km s batohy na zádech. Hurá!
Závěrečný smažák tentokrát nebyl. Jednak jsme ho nestihli, protože jsme se zase rozjížděli vlaky dál a jednak jsme nebyli všichni. Ale myslím, že to nevadí. Vynahradila to spousta pěkných posezení ve Chřibech – na Relaxxu, na Srubu, na Koryčanském koupališti, v Akvárku, na Buchlově, na Salaši, na Archeoskanzenu, v Kamínkách, na Bunči, v Kostelanech na Ranči, trampské posezení s vatrou pod Budačinou. Díky všem dobrodincům z nedalekých Boršic za občerstvení. Příště na cestách – na viděnou!
sestřih fotek podbarvených hudbou najdete zde: www.youtube.com/watch
podobné příběhy Pařeztouráků z let minulých zde: http://pareztour.netstranky.cz/
