Při zkoumání v létě 2013 jsme našli rovné ohrazení hradiska na vícero místech. Poblíž míst, kde je teď posed byl asi vstup na hradisko, ale sklepy - natož poklad, jsme nenašli.

Archeologická lokalita Sklepisko (442 m.n.m.) se nachází asi 1 km severně od obce Košíky. Jedná se o pozůstatky výšinného hradiska pravděpodobně velkomoravského původu a obdélníkového tvaru s 8 metrů hlubokou studní. Opevnění má obvod přes 1000 m a v terénu jsou dosud patrné místy až 2 m vysoké hlinito-kamenité valy přerušené ve dvou místech, kde byly pravděpodobně vstupy. Valy obklopují zbytky 8-12 m širokého příkopu. Je pravděpodobné, že hradisko přežívalo jako tvrz až do 11. století. V okolí vrcholu je několik náznaků vstupů do podzemí - buď zasypaných, nebo propadlých. Důkladný archeologický průzkum zde nebyl. Význam rozvalin je stále zahalen tajemstvím.
 

 

 
brácha našel na kameni stopy možné lidské činnosti

Pověst o pokladu

 

Sklepiska jsou původně asi staré hradisko, které i dnes působí jakousi tajúplností. Ještě v roce 1980 ležel přes ně vyvrácený buk. Kořeny měl jen při povrchu, neboť je hlouběji nemohl zapustit. Bránila mu v tom ostře vypálená vrstva červené hlíny, tak ostré, že její úlomky řezaly jako sklo. To svědčí, že na místě byl veliký požár. Vypravuje se, že po zrušení velehradského kláštera zde mniši ukryli část kostelního pokladu. Tetička Brigita Rozsypalová bydlela se svými dětmi na samotě  v Poledňovém – nedaleko Sklepisek. Tvrdila, že poklad hned tak někdo nenajde. Na místě, kde je ukryt, prý roste a o půlnoci kvete krásné bílé kvítí, ale nikdo neví v které době. Kdyby se někomu podařilo květy najít, najde i poklad. Její otec prý říkával, že místo je tajemné a začal-li kdo zde kopat, aby našel poklad, co ve dne vykopal, to v noci černá slípka s kuřaty zase zahrabala. Ona sama prý zažila následující událost: Po dlouhé zimě se zkrmilo všechno „futro”. Byl právě Veliký pátek a ona se vypravila do lesa na trávu pro kozu. Když přišla na Sklepiska, slyšela pláč a přebolestné kvílení. Nikde však v hoře nebylo nikoho vidě, když chodila za hlasem, aby nešťastníkovi pomokla. Proto prý šla raději domů a bez trávy.

 

Jindy se opět vydala na trávu. Vracela se domů a už byla u studánky, které říkali „Hontovice” a kam chodili na vodu, protože neměli vlastní studnu, když se pojednou několik kroků od ní objevila černá husa. Křídla táhla po zemi, jako by byla postřelena. „To se děcka nají”, řekla si, odložila nošku s trávou a začala husu pronásledovat. Ta ji stále unikala a až byla skoro na Kudlovské dolině, uvědomila si svoji marnost a vracela se domů. Při tom si vzpomněla, jak jí otec vypravoval podobnou příhodu. Jednou prý šel domů z revíru a přes rameno nesl žebřík. V tom uviděl nedaleko Sklepisek postřeleného zajíce, jak za sebou táhne nohu.Odložil žebř a jal se chytat poraněného zajíce. Ten prchal dál a dál do lesní drači, až byli mimi Sklepiska. Trvalo pak dosti dlouho, než-li našel cestu domů a byl mrzutý sám na sebe, že se dal tak ošidit „akúsi mátohú”.

 

Pověst o ukrytí pokladu velehradskými cisterciáky někde na Sklepiskách dokládá i novinová zpráva, podle níž okolo roku 1936, tedy těsně před druhou světovou válkou, přišli sem cisterciáci z Maďarska a měli sebou plán, podle něhož hledali znamení, které mělo být východiskem k nalezení místa pokladu. Tím znamením měl být kámen podoby psí hlavy. Kámen nenašli a tak se vrátili s nepořízenou. Možné, že byl odebrán jako mnoho jiných kamenů v lese a použit při stavbě revíru.

 

Arcibiskupská lesní správa pak zde o něco později dala kopat sondy, ale dělníci narazili jen na cihly. Říkali, že země místy duněla, jako by tam bylo sklepení.

 

 Jankovický občan pan Josef Župka, od pocházejí právě popsané zkazky, uvádí ve svých pamětech tuto příhodu:

 

„Dne 16. dubna 1959 jako místní hrobník jsem čekal na hřbitově na pohřební průvod, který již měl přijít každou chvíli. Tu ke mně přistoupil asi 60-ti letý muž, bratr ženy, která měla být pochována, a řekl, že se jmenuje Malenovský. Narodil se v Jankovicích na čp. 108 a bydlí už řadu let v Huštěnovicích. Jeho praděd zde prý byl fojtem. Jednou byl pozván na Velehrad do  kláštera a tam byl požádán o jistou službu. Po chvíli přišli dva muži – řeholníci – v civilních šatech, společně usedli na připravený vůz, na němž byl nějaký náklad přikrytý plachtou. Nejprve sám povoz  řídil přes Jalubí, Traplice a dále jeli k horám. Za Traplicemi převzal řízení jeden ze spolujezdců – řeholník – Malinovskému zavázali oči. Kam jedou nevěděl, jen podle směru jízdy, stoupání v terénu a podobně, dosti neurčitě odhaloval cestu. Když dojeli na místo, odvázali mu šátek a společně se dali do práce. V lese vykopali hlubokou jámu a do ní uložili nějaké truhlice s neznámým obsahem. Jámu zasypali, zem řádně udusali a povrch zamaskovali listím. Ještě než odjeli zpět, Malinovský požádal, aby směl odejít stranou na osobní potřebu. Odešel jen několik kroků a jak „čapěl” při zemi, vytáhl nůž a na kořenu blízkého stromu vyřezal značku. Snad z úmyslu se sem vrátit a poklad vyzvednout. Když přišel k vozu, opět mu zavázali oči a stejnou cestou se vrátili na Velehrad. Když slíbil, že bude o všem mlčet, byl propuštěn domů. Za pokladem hned nešel. Jednak byly žně a mnoho práce, za druhé si nebyl jistý, zda není sledován. Později nenápadně chodil pod různými záminkami po lese, ale hledání bylo ztíženo, protože nevěděl kde hledat. Když pak konečně našel asi prostor ukrytí truhlic, nemohl najít označený strom. Déšť a vítr dokonale zakryly všechny stopy – nic nenašel. Tajemství ale předal svému synovi a ten zase dalšímu potomkovi. Hledání času zabíralo veškeren čas, byla zanedbávána i polní práce a nedostatek se brzy dostavil. Začali si proto vypůjčovat v naději, že najdou poklad. Štěstí jim nepřálo, zato bída a nedostatek i věřitelé je přinutili prodat podsedek čp. 108. Rodina se rozešla do Napajedel i jinam, on sám se přiženil do Huštěnovic”.

 

 
nejhlubší díra, kterou jsme našli - asi 1m, nejspíš po vývratu stromu

Všem ostatním pátračům přeju hodně štěstí.