Chřiby - Poustevník Ivan
 

Vitejte
CHŘIBŠTÍ VELIKÁNI
ZÁPISKY Z VANDRU
Turistické známky
Hrad Buchlov
Hrad Cimburk
Hrad Střílecký
Hrad Ranšperk
Adamova rokle
Břestecká skála
Budačina skála
Buchlovský kámen
Gavendova skála
Jeřabčina skála
Kalíšek skála
Kazatelna skála
Komínské skály
Kozel skály
Miláčka skály
Moštěnské kameny
Osvětimanské skály
Pečínkova skála
Trpasličí město
Vlčí jámy - Skalky
Zikmundova skála
Modrá - rozhledna
Brdo - rozhledna
Hýsly - rozhledna
Vážany - rozhledna
Těšánky - rozhledna
Polešovice - rozhledna
Salaš - rozhledna7
Barborka
Hora svatého Klimenta
Koryčanská kaple
Metoděj chřibský
Poutní cesta Velehrad
Růžencová cesta
Roštínská kaple
Velehradská bazilika
Bukovanský mlýn
Mlýn Velké Těšany
Větrný mlýn v Jalubí
Archeoskanzen Modrá
Kameny na Šindelné
Králův stůl
Podbuchlovské nářečí
Sklepiska
Tabarky - mohylník
Veligrad-Staré Město
Boršice
Koryčany
Zdounky
Salaš
Baťův kanál
Dlouhá řeka
Smraďavka - Leopoldov
Smraďavka - Čeložnice
Zdravá voda Koryčany
Slanica - Napajedla
Živá voda Modrá
PP Bralová
Ctiborův dub
PR Holý kopec
PP Ježovský lom
Křéby u Prasklic
PP Losky - hliniště
Malíkova lípa
PR Moravanské lúky
Sekvojovec - Chabaně
PP Včelín - lesostep
Bunč - restaurace
Kamínka - kemp
Samota - motorest
Relaxx Čeložnice
hospoda Na srubu
Kudlovská dolina chata
Kameňák - hospoda
Pod Břesteckou skalou
Zikmundov - penzion
Vršava
Vlčák - rozcestí
Na Pile
Zavadilka
Kršle - Vrše
Bradlo
Sklepisko - kaplička
Divocké údolí
Buchlovický zámek
Tupeská keramika
Cetechovský mramor
Medlovský porcelanit
Žlutava kamenolom
Střílecký hřbitov
1. Běžkařská trať
Stupavská sjezdovka
Břestecká sjezdovka
Osvětimany sjezdovka
Balon nad Chřiby
Chřibský hnědák
Výlety do Starých hor
Moje video
Farma Žlutava
Grunt Galatík
Hipocentrum Koryčany
Ranč Kostelany
Ranč Nevada
Ranč Rovná
Stáj Aryman
Statek Zikmundov
Poustevník Jiřík S.
Poustevník Ivan
PĚKNÉ STUDÁNKY***
PĚKNÉ STUDÁNKY**
PĚKNÉ STUDÁNKY*
LETECKÉ POMNÍKY
PARTYZÁNSKÉ STOPY
BOUDY NA SPANÍ
Naučná stezka PO HRANICI
Návštěvní kniha


Morava, krásná zem!

 



Poustevník Ivan z Hory svatého Klimenta 
aneb 
Proč se říká rozcestí "U křížku"?


Když se král Jan Lucemburský vracel na krátký čas domů a slyšel o neutěšených poměrech v zemi, stíhal nejednoho loupeživého rytíře. Neváhal jej potrestat i na hrdle a často dal zbořit jeho hrad. Co to však bylo platné. Za krátký čas znovu král odešel na bojiště a loupeživé tlupy s ještě větší smělostí napadaly panská sídla, malé vesničky, bohaté kupce a osamělé pocestné. Lid žil v neustálém neklidu a strachu o holý život.

 Zanedlouho král Jan ustanovil správcem země svého syna Karla a zdálo se, že konečně vyšla hvězda naděje v lepší časy. V roce 1344 podnikl král Jan se svým synem Karlem a početnou družinou moravské a české šlechty novou válečnou výpravu do Litvy. V tomto období se loupežná přepadení stávala skutečností.

Jednoho časného rána oněch pohnutých let vběhl do ulic osady Koryčany mladík a křičel, že nedaleko v lese byla spáchána vražda.

Lidé plni obav se kolem něj shlukli a chtěli vědět podrobnosti. Šokovaný chlapec jen úryvkovitě popsal, co cestou uviděl. Krátce na to se několik lidí vydalo daným směrem, aby poskytli pomoc ještě žijícím.

Když se přiblížili k místu neštěstí, zaslechli pronikavý dětský pláč. To je utvrzovalo ještě více v naději, že přece jen někdo zůstal živ. Po chvíli se jim naskytl hrůzostrašný pohled. Malé, sotva dvouleté dítě klečelo u mrtvé matky a hladilo ji po tváři. Nechápalo, proč mu matka neodpovídá a neusmívá se na něj jako jindy. Pár kroků od zabité ženy stál panský povoz a pod ním mrtvý muž. Podle šatů to byl kočí. Na zemi za vozem ležela truhla s několika málo zbytky dětského oblečení. Ostatní majetek lupiči zřejmě pobrali, pak vypřáhli koně a beze stop zmizeli.

Příchozí, zvláště ženy, se snažili nejdříve utišit dítě. Mezitím co muži nakládali oběti vraždy na povoz, který pak několik silných mužů odtáhlo do Koryčan, vykročil z houštiny muž vysoké postavy, dlouhých prošedivělých vlasů a vousů, oblečený v hnědou kutnu opásanou provazem a opírající se o hůl zakončenou dvojitým křížem. Byl to poslední známý poustevník otec Ivan z nedaleké Hory svatoklimentské, jehož na místo neštěstí přivedl srdcervoucí dětský pláč.

Koryčanští vystrojili obětem neznámých lidí důstojný pohřeb. Malého osiřelého hošíka si vzal k sobě na vychování otec Ivan na Horu svatoklimentskou, kam mu občané Koryčan přivezli opravenou truhlu i se zbytky dětské výbavičky a se zlatým křížkem, který mrtvé matce sundali před pohřbem z krku.

Poustevník Ivan viděl v osiřelém dítěti svého nástupce. Už se obával, že s jeho tělem bude jednou pochována i památka posvátné hory a oprýskané zdi kláštera zůstanou bez hospodáře. Proto malého sirotka přijal s radostí pod svou ochranu a neznaje jeho pravého jména, začal mu říkat Cyrilku.

„Už se náš klášter zase vzmáhá, nebudu zde už sám,“ šeptal si s úsměvem Ivan. „Snad nám něco dobří lidé občas přinesou,“ posteskl si zároveň.

A jak doufal, tak se i stalo. Lidé docházeli k Ivanovi často na radu a přinášeli každou neděli různé dary. Nezapomínali ani na malého Cyrilka.

Následující neděli přišla spousta lidí z dalekého okolí. Zvěst o vraždě u Koryčan se roznesla právě tak rychle jako o tom, že otec Ivan si vzal k sobě dítě.

Když se kostel naplnil lidmi, vzal Ivan do levé ruky knihu a pravicí vedl čistě upraveného malého chlapečka. Oba prošli předsíní, vešli do chrámové lodi a otec Ivan se poklonil místu, kde je pochován jeden ze soluňských bratrů, Metoděj. Po pravidelném čtení se Ivan obrátil na přítomné s prosbou, aby mu přinesli každou i sebemenší zprávu o zavražděných. Tuto prosbu opakoval každou neděli, ale marně. Zprávy odnikud nepřicházely, nikdo nic nevěděl.

Cyrilek pomalu dorůstal v klášterní samotě, kterou jen občas oživoval svým skotačením a zpěvem. Později se učil číst a psát. V zimě jim klepala bída na dveře. Proto chodili po okolních osadách, aby vyprosili trochu jídla.

Život na hoře ubíhal, roků oběma přibývalo a zprávy o zavražděných nepřicházely. Otec Ivan byl přesvědčen, že Cyrilek se stane jeho nástupcem, poustevníkem. Ale stalo se jinak.

 

V roce 1358 koupil hrad Cimburk markrabě moravský Jan Jindřich, bratr krále Karla IV.

Po převzetí cimburského panství chtěl Jan Jindřich nejdříve poznat romantické okolí, rozsáhlé lesy a všechna význačná místa. Od cimburského hradního služebnictva se dozvěděl, že nedaleko od hradu je místo poznačené stopami prvních církevních hodnostářů Cyrila a Metoděje. Nemeškal tedy dlouho a jedné jarní neděle se šel na Horu svatého Klimenta podívat.

Vstoupil do polorozbořeného kostela právě ve chvíli, kdy otec Ivan sloužil se vší skromností nedělní pobožnost, kterou obvykle končil společným zpěvem. Markrabě Jan byl chátrajícím prostředím i prostou pobožností tak dojat, že se rozhodl vrátit místu jeho původní zaslouženou slávu. Pobožný markrabě, který miloval svou vlast, ustrnul, když slyšel z úst starého poustevníka historii hory a zprávu o tom, že v chrámu je pochován první moravský arcibiskup Metoděj. Hluboce se zamyslel, když na vlastní oči viděl, jak je toto posvátné místo zbědováno, jak ze všech koutů čpí plíseň a zub času nemilosrdně hlodá.

„Toto místo nesmí déle zůstat tak zanedbané. Vždyť je to hanba,“ šeptal stísněným hlasem markrabě. „Postarám se o jeho obnovu.“

„Opravdu?“ zajásal Ivan. Oči se mu rozzářily radostí a zvolal: „Kdyby zde nebylo Cyrilka, řekl bych se Simeonem: Nyní už rád zemřu, neboť oči mé viděly obnovitele a vzkřísitele tohoto posvátného místa.“

„I o tvého Cyrilka se postarám“, odvětil markrabě a toho dne se cítil obzvláště šťastným. Rozhodl se, že svůj úmysl uskuteční co nejdříve.

Za několik dnů odcestoval Jan Jindřich do Brna a zašel do kláštera sv. Tomáše, který dal nedávno vybudovat pro bratrstvo sv. Augustina. Po poradě s převorem kláštera daroval řádu Augustiniánů kostel s klášterem i se zbytky tvrze na hradisku, kterému se od pradávna říká klimentské. Svůj velkorysý skutek dal na věčné časy stvrdit olomouckým biskupem a vymohl na něm i právo hlásat zde slovo boží.

Kromě toho daroval na obnovu kostela a všech přilehlých budov značnou částku peněz. Augustiniáni pak kostel uvedli do náležitého stavu. Rovné, případně kulaté oblouky nahradili oblouky lomenými, klenbu, okna i portál změnili v gotickém slohu.

Po opravě kostela přistoupil Řád Augustiniánů k částečné obnově klášterních budov, do nichž se pod správou probošta záhy nastěhovali. Později byla opravena také stará sešlá tvrz. V dolním hradisku byla zřízena zahrada a před branou obnoven při zřídle rybníček. Také studánka byla vyzděna kamenem.

Po téměř 280 letech se do kláštera na posvátnou horu vrátili kněží a v kostele byly opět slouženy bohoslužby. K první slavnostní mši přijel skoro celý sbor Augustiniánů z Brna a početné zástupy lidu z dalekého okolí. Tomuto slavnostnímu okamžiku byl přítomen i sám markrabě moravský Jan Jindřich se svým služebnictvem.

Jen otec Ivan byl při této převeliké události zasmušen, jako by neměl žádnou radost ze splnění dávného snu. Zamýšlel se nad vlastním osudem a měl starost, co bude nyní s Cyrilkem, kterého si velmi oblíbil. Byl to přece poslední poustevník na hoře a nyní měl obavy, že bude všemi odstrkován. Majitel panství markrabě Jan jej při odchodu ze slavnosti pozval na hrad Cimburk.

Druhý den proto spěchal Ivan celý netrpělivý na Cimburk. Cestou uvažoval, co mu asi markrabě chce. Na Cimburku se od markraběte dozvěděl, že chce nechat Cyrilka v Brně vystudovat na kněze. Markrabě zajistil otci Ivanovi v opraveném klášteře pokojík s celým zaopatřením až do smrti. Pouze jediné mu kladl na srdce. Aby památnou knihu, z níž neděli co neděli předčítal věřícím, pečlivě opatroval. Když mu na rozloučenou markrabě podával ruku, řekl: „A nyní odejdi v pokoji. Pokud ti budou stačit síly, hledej dále otce svého schovance.“ Poustevníkova zestárlá tvář se zarděla a jeho oči byly plné dojetí.

Za několik dní milý Cyrilek odjížděl v doprovodu kněze do Brna. Ivan se rozloučil s Augustiniány i s památným místem. Vzal do ruky kříž, o který se léta opíral a vydal se na dalekou cestu. Chodil od města k městu, od hradu ke hradu a všude pátral po Cyrilově rodině.

Léta ubíhala. Cyril dostudoval, byl vysvěcen na kněze a vstoupil do řádu pod jménem Alfons. Otec Ivan navštívil každý rok na několik dní klášter, aby si odpočinul a pozeptal se na svého schovance.

 

Na hradě Světlově se hradní chasa těšila úplné volnosti. Přísný a zasmušilý správce hradu pan Dětřich odjel na dva týdny a zanechal velení i dozor starému zbrojnoši Hanušovi.

V neděli odpoledne pod starou rozložitou jabloní seděla všechna hradní čeládka a vesele se bavila vyprávěním různých válečných historek. Při vzpomínce na Litvu zajiskřilo zbrojnošovo oko, chasa rázem utichla a čekala na Hanušovo vyprávění, jak bývalo v takových chvílích zvykem. Hanuš si přejel mozolnatou rukou čelo, rozhlédl se kolem sebe, zda všichni poslouchají a začal vyprávět.

„Bylo to v době, kdy jsme se chystali na válečné pole. Tehdy jsme byli skoro všichni mladí chlapci. Když se rozhlásilo, že bojovný král Jan i se svým synem Karlem, nynějším králem, táhne na Litvu pomoci německým rytířům, připojila se k nim řada znamenitých moravských a českých pánů. Náš pán se připojil ke králově družině už v Praze. Svému hradnímu panu Dětřichovi rozkázal, aby s polovinou čeledi za ním přitáhl a polovinu nechal doma k obraně hradu. To byla mela. Žádný nechtěl zůstat doma. Proto pan Dětřich, aby nikdo neměl pocit křivdy, dal losovat. Správu hradu, svoji mladou ženu a dítě svěřil pod ochranu svého otce. Po rozloučení jsme vyrazili na cestu. Za několik dní jsme dohnali královo vojsko a táhli společně na Litvu. Dlouho jsme se tam však nezdrželi. Válka skončila nad očekávání brzy. Tehdy celé Polsko zazlívalo českému králi, že pomáhá německým rytířům, kteří pod záminkou šíření křesťanství podrobovali a poněmčovali slovanské obyvatelstvo Pomoří.

Tehdejší svět se divil českému králi, že sotva skončil jedno tažení, už vyhledává jiné. Válka byla prostě jeho vášní. Naši lidé tak v cizině zbytečně umírali a doma žili ve strachu a bídě. Lid byl nucen hradit těžce nastřádanými penězi královské rozmary. V těch dobách král táhl do boje v první linii. Však na to také král Jan v bitvě u Kresčaku doplatil.“

„Poustevník!“ zvolal jeden z mládenců, když pohlédl náhodou směrem k bráně. Zraky všech přítomných se upřely v tu stranu. Do dvora vcházel vážným krokem starý, k zemi nachýlený poustevník, jehož dlouhý vous na bradě byl bílý jako padlý sníh. V kostnaté, vrásčité a žilnaté pravici držel vysoký řecký kříž, o který se opíral. Byl to Ivan, poustevník z Hory klimentské.

Hanuš na chvíli ustal ve svém vyprávění a také pozoroval blížícího se starce.

„Buďte pozdraveni“, oslovil chasu Ivan. „Ustaňte chvíli v zábavě a vzdejte chválu našemu dobrému králi a jeho bratru markraběti moravskému, který znovu zvelebil a oslavil posvátnou horu. Putujte tam a pomozte i vy hledat otce nebo rodinu mladého muže, jemuž lupiči před dvaceti lety zabili matku v lese u Koryčan.“

„Braši, slyšeli jste?“ ozval se Hanuš. „Vždyť to bylo právě v době, kdy jsme byli s panem Dětřichem na Litvě. V ten čas ztratil přece hradní pán svoji mladou ženu i s dítětem a dodnes neví kde a za jakých okolností.“ Pak vstal a uvítal příchozího. Vybídl ho, aby se posadil. Dal hned přinést chléb, slaninu a víno, aby starce pohostil.

„Náš hradní pán truchlí přesně takovou dobu nad ztrátou své paní a jediného syna. Je stále smutný a není s ním žádná řeč. Vypravuj starče, jak to tenkrát bylo.“

Poustevník jedl a mezitím tichým hlasem vyprávěl o nálezu nešťastných mrtvých a živého dítěte, které pak sám vychovával a vyučil jej na své poustevně psaní a čtení. Podrobně líčil obnovení kostela a kláštera i jak se za pomoci dobrotivého markraběte stal sirotek knězem.

Hradní čeleď poslouchala starce s větší pozorností než předtím výklad podhradního Hanuše o výpravě do Litvy. Všichni byli dojati poustevníkovou řečí a naplněni úctou k místu, které kdysi dávno hostilo slovanské apoštoly a jejich žáky.

Poustevník dovyprávěl, posilnil se jídlem a bral se k odchodu. Zbytečně ho přemlouvali, aby počkal na návrat pana Dětřicha, bez úspěchu ho chtěli zdržet alespoň do rána. „Vyložte pánovi všechno, co jsem vám vyprávěl a řekněte mu, aby se na mladého kněze šel podívat. Najde v něm památku na svou ženu. Já jdu dál po svém.“ Po těchto slovech opět volným krokem ze dvora odešel.

 

Po poustevníkově odchodu se pod jabloní rozhostilo nebývalé ticho. Čeleď zamlkle seděla a uvažovala o tom, co před chvílí slyšela.

Napjaté mlčení přerušil jeden ze zbrojnošů otázkou, proč vlastně paní s chlapečkem tenkrát odešla z bezpečí hradu a vydala se na dalekou cestu, na které číhalo nebezpečí. Hanuš pokýval hlavou a povídá: „Povím vám to hoši krátce“.

V době, kdy kočovný maďarský národ obsadil Uherskou nížinu, neznal svých stálých sídlišť. Táhl jako hejno krkavců krajinou a živil se tím, co ulovil, nebo pobral jiným. Původní obyvatele země zotročoval, pobil všechny muže, aby se mohl zmocnit jejich žen. Ale i tak si maďarský národ těžko zvykal na usedlý život. Proto ještě velmi dlouho podnikal loupeživé výpravy do sousedních zemí. Nejvíce tyto výpravy pociťovala Morava, na kterou měl obzvlášť spadeno mocný župan Matěj Trenčanský. Plenil ji více než deset let. Teprve v roce 1321 ho král Jan přinutil ke zdánlivému pokoji. Malé loupeživé tlupy i nadále vnikaly znovu na Moravu, ale hradům už nebyly nebezpečné. Proto mohl pan Dětřich táhnout s polovinou zbrojnošů na Litvu. A Maďaři jako by na něco podobného čekali. V době, kdy jsme byli v cizině, vtrhli na Moravu a napadali okolní hrady.

Otec našeho pana hradního proto svolal lid z okolních osad do hradu, aby jej pomáhali bránit. Paní i s dítětem vypravil ke svému bratrovi do Rajhradu, aby je ušetřil případného neštěstí na hradě. Nikdo nevěděl, jak se budou události vyvíjet.

Sotva paní s dítětem v noci odcestovala, skutečně přitáhli Maďaři a hnali se na hrad útokem. Hrad se naštěstí podařilo ubránit a veškeré pokusy o dobytí hradu odrazit. Proto se zde Maďaři dlouho nezdrželi. Šli pustošit a zmocňovat se jiných vesnic, kde brali, co se dalo. Hrad Světlov byl zachráněn, avšak otec pana Dětřicha zemřel na následky zranění.

Po návratu z Litvy poslal pan Dětřich do Rajhradu zprávu, že už žádné nebezpečí nehrozí. Posel bohužel přinesl překvapivé zjištění, že paní v Rajhradě vůbec nebyla. Proto dal pan Dětřich svoji manželku hledat u jiných příbuzných. Doptával se na ni všude, kde se dalo, ale dodnes o ní nic neví. Nedivte se, že bývá tak smutný a popudlivý.“

Dny míjely. Jednoho dne se pan Dětřich vrátil s nezměněnou vážnou tváří, s jakou odjel.

 „Co je na hradě nového?“ ptal se.

„Nic zvláštního. Ale snad přece jen něco. Přišel sem poustevník. Hledá otce mladého kněze, jehož matku přepadli lupiči před dvaceti lety a v lese u Koryčan zamordovali,“ sděloval Hanuš.

Pan Dětřich se zahleděl na Hanuše a řekl krátce: „Pojď se mnou do mého pokoje. Tam si o tom povíme, snad si vzpomeneš, jestli toho neřekl více.“

Hanuš mlčky svého pána následoval. Cestou si ještě vzpomínal na podrobnosti poustevníkova vyprávění, aby nic neopomněl.

Když vešli do pokoje, oba si sedli na lavici ke stolu. Hanuš chvíli seděl a hleděl na kamennou podlahu, jakoby si v hlavě urovnával myšlenky, a pak vyprávěl panu Dětřichovi všechno, co od poustevníka slyšel.

Za Hanušova vyprávění vstoupila hradnímu pánovi do tváře krev a jeho oči nabyly neobvyklého lesku.

„Bože, to snad opravdu byla moje paní se synkem,“ zabědoval hradní.

„Proč jsi toho poustevníka nezdržel až do mého příchodu?“ zeptal se pan Dětřich zbrojnoše.

„Zdržovali jsme ho všichni, ale nedal se uprosit. Říkal pouze, abychom ti všechno, co zde vyprávěl, sdělili a požádali tě, abys kněze co nejdříve navštívil.“

„Dobře, milý Hanuši. To mi zatím stačí. Však zakrátko uvidíme. Hlavní je, že vím, kde mladý kněz žije.“

Hanuš vyšel z pokoje a pan Dětřich ještě dlouho seděl za stolem. Hlavou se mu honily nejrozmanitější myšlenky.

Už v nejbližší sobotu vyrazil pan Dětřich na svatou horu. Vstoupil do chrámu, právě když z kazatelny rozmlouval mladý kněz. Sotva se na něj pan Dětřich podíval, div nevykřikl překvapením. Mladý kněz byl až k neuvěření podobný nebožce ženě. Nohy se mu podlomily. V tu chvíli byl tak rozechvělý, že se musel opřít o stěnu chrámu. Nyní ještě nedočkavěji upíral na kněze svůj pohled. Hltal každé jeho slovo tak zamyšlen, že vůbec nic z okolí nevnímal. Představoval si malého hošíčka, který sotva bez pomoci druhých sám cupital. Znovu a znovu si v paměti připomínal tvář své drahé ženy, matky svého dítěte a vzpomínal na chvíle strávené spolu. Obraz krátkého předčasně ztraceného štěstí mu neustále vyvstával před očima. Tyto vzpomínky mu dodávaly nových sil. Netoužil po ničem jiném než přivinout k sobě svého syna, jehož už dávno oplakal.

Minuty se zdály věčností. Netrpělivostí se mu rozbušilo srdce. Hned po kázání vyšel rychle z kostela a čekal na kněze u vchodu do kláštera. Zanedlouho vyšel ze sakristie mladý, vysoký Augustinián a než vkročil do temné chodby kláštera, zvolal na něj pan Dětřich chvějícím se hlasem plným něhy:

„Víte, Vitoušku! Pojď ke mně můj drahý synu!“

„Pane, mýlíte se. Jmenuji se Alfons a než jsem vstoupil do řádu, jmenoval jsem se Cyril,“ vysvětloval udivený kněz.

„Ty jsi přece můj ztracený syn Vít. Poznávám tvou podobu po matce,“ sděloval mu pln radosti stařec a tiskl kněze v objetí. Ten se už tak nebránil, ale na neznámého se stále díval spíše nedůvěřivě.

„Jsem sice ztracený syn,“ potvrzoval Alfons, „nemohu však uvěřit, že by můj otec byl ještě živ. Pojďte do mé světničky. Tam se možná vše vysvětlí,“ zval kněz hradního pána a vedl ho do svého pokojíku.

„Ó, vím bezpečně, že jsi můj syn. A nikdo mi to nevyvrátí. Bože můj dobrý, jak ti děkuji, že jsi vedl mé kroky právě sem,“ pochvaloval cestou pan Dětřich. Byl nezvratně přesvědčen, že svého syna po tolika letech marného hledání konečně našel. Soudě podle podoby své nebožky ženy, ujišťoval se, že se nemýlí.

Když kněz otevřel dveře své komůrky, zůstal pan Dětřich na prahu jako přikován. Jen letmo pohlédl na útulně zařízený pokoj. Jeho zrak spočinul na okované truhlici, kterou hned poznal.

„To je přece naše truhla!“ zvolal.

„Počkejte, ještě vám něco ukážu,“ a při těch slovech vyňal Alfons z truhly zlatý řetízek s křížkem. „Znáte jej? Ten prý měla moje matička na krku, než ji dali do hrobu.“

„Ano můj synu, poznávám jej,“ zajásal pán sotva křížek uviděl.

„Otče, můj drahý otče! Přece jsem vaším synem!“ zvolal mladý kněz a horoucně přitiskl stářím nachýleného otce ke svému srdci.

Chvíli objímal syn otce, chvíli otec syna. Byla to chvíle nevýslovně šťastná.

Když už radost ze shledání oba vrchovatě vychutnali, vyprávěl syn otci o tom, jak ho starý poustevník Ivan našel, ujal se ho a jak ho sám markrabě Jan dal na své útraty vystudovat.

Před polednem celý klášter věděl, že páter Alfons našel svého otce. Všichni spolubratři chvátali vyslovit Alfonsovi radost nad nenadálým štěstím. I sám probošt přišel pozdravit otce a pozvat ho na každý den ke společnému stolu.

Panu Dětřichovi se už domů nechtělo. Po dohodě se synem a s představeným kláštera se na Světlov sice vrátil, ale jen aby vypověděl službu hradního. Pak se odstěhoval do kláštera, aby byl nablízku synovi a zesnulé choti.

Teprve na svaté hoře se po dlouhé době pan Dětřich cítil spokojený a šťastný.

 

Přiblížila se zima. Několik dnů poletoval sníh a ostrý severák sfukoval poslední listí ze stromů. Příroda se chystala k zimnímu spánku.

Jednoho dne, když sníh padal hustěji a meluzína rozehrávala svou tesklivou píseň ve všech možných tóninách, ozvalo se zabušení na bránu hradiště.

„Kdo je to?“ otázal se nevrle vrátný.

„Já, starý poustevník Ivan. Přišel jsem složit své staré kosti.“

Vrátný se pousmál, otevřel a na nádvoří vešel vetchý, k zemi skloněný poustevník s křížem v ruce, o který se opíral. Byl celý zasněžený.

„Jestlipak dědoušku víte, že páter Alfons našel otce?“ vyhrkl na starce vrátný.

„Opravdu?“ divil se Ivan. „Našel? Přece jsem nechodil světem nadarmo. Teď Pane Bože rád zemřu, neboť poslední mé přání je splněno.“

Po těch slovech ze sebe setřásl sníh a rychlým krokem spěchal za svým schovancem. Za chvíli stanuli v objetí a otec Ivan se vítal i s Alfonsovým pravým otcem. Radost všech byla veliká. Poustevník byl šťastný, že to byl právě on, kdo bezděky Alfonsova otce našel a za synem poslal.

Od toho dne měl Alfons otce dva. Bohužel ne dlouho. Příroda se zrovna probouzela k novému životu, když se s tímto světem loučil poslední poustevník svaté hory - starý, dobrý Ivan.

Když nadešla jeho poslední chvíle, poprosil, aby mu přinesli staroslovanské Písmo svaté, které tolik let opatroval. Svému schovanci udělil poslední požehnání a políbiv knihu, dal ji na svou hruď a položil na ni ruce, jako by měl v úmyslu bránit ji až do posledního vydechnutí. A tiše usnul ...

 

 

Loupežné přepadení mladé ženy, manželky hradního ze Světlova, a osud jejich syna je skutečnou historickou událostí. K této tragické příhodě došlo podle lidového vyprávění na cestě, která odnepaměti vedla z jihu na sever a říkalo se jí Jantarová stezka. Stezka prý měla devět pramenů. Jeden z nich blíže Koryčan se s ní u Marsovy hory křižoval. Z historie se dovídáme, že kromě této stezky se do určitého střediska v Chřibech sbíhaly další staré cesty. To mělo jistě své příčiny.

Po rozpadu Velké Moravy se posunuly cesty do jiných sídlišť a na staré komunikace a jejich účel se zapomnělo. Svědkové popsané tragédie však nezapomněli. Upevnili na statný buk kovový křížek a od té doby se tomuto místu říká U Křížku. Toto označení najdeme i v turistických mapách.

Věky a bouře už několikrát stromy vyvrátily, vždy se však našli lidé, kteří křížek zavěsili na jiný strom. Jeden z posledních křížků doslova vrostl do kmene stromu. Čas tohoto stromu se však také naplnil a dnes se křížek nachází zase na jiném stromě. 

podle www.branapamatek.cz

Celkem bylo 129844 visitors (361472 hits) zde!
 
=> Do you also want a homepage for free? Then click here! <=